Sokol je občanská společnost
U nás doma se o Sokole mluvilo vždycky v nejroztodivnějších souvislostech. Od cvičení, sportování v létě v zimě, přes, kulturu, zábavu, šibřinky, plesy, kino, ochotnické divadlo, loutkové divadlo až po politiku i odboj, vlastenectví, a nakonec i  po hluboká celoživotní kamarádství. To dítě udivuje. Sokolovali snad všichni: děda, babička, otec, jeho sourozenci, matka, její bratr. Máme dodnes doma většinu fotografií v krabicích od margarínu a věčné přehrabávání v nich a vyprávění historek, oživování jmen a příběhů ve fotografiích zakletých patřilo k oblíbenému dětskému rituálu. Maminka a bratr s dědou Frantou Pavlíkem v humně Na výhoně v  Uherském Ostrohu jako úplní šprčci v sokolském kroji, strýc drží pyšně v ruce dětskou flintu špuntovku, takže si předznamenal celoživotní dráhu lesáka. Tata s kudrnatými blonďatými vlasy v bílém tričku, šponovkách s tyčí přes rameno v čele Sokolů při jakémsi posledním předsletovém pochodu městem Veselí nad Moravou po komunistickém puči. Maminka na bradlech při prostných, tata s doktorem Zdeňkem Hlobilem v zasněžených Bílých Karpatech na lyžích. Děda s babičkou v kostýmech a nalíčení v sokolském divadle. Tata na závodech jako  přeborník župy moravskoslezské v desetiboji a skoku do výšky. Přes sokolské spojky převáděl děda na Slovensko za okupace vojáky, prchající do zahraniční armády. Třeba jednoho z hrdinů od  Tobruku, generála Karla Klapálka. Toho potom komunisti zavřeli, jakož i celý Sokol zrušili. My jsme však pod tatovým vedením dál chodili cvičit na Sokolovnu do ČSTV a říkali tomu sokolovat, dál lyžovali, dál tata pořádal maškarní bály pro děcka, lyžařské závody, letní tábory. Prakticky ve třech, se Zdeňkem Žádníkem a Pavlem Pavlincem postavili brigádnicky první vlek na Horňácku ve Filipově údolí. Taková neexistující organizace a co všechno se pod její střechu vešlo? Zajímavé bylo, že existoval ve vesnicích název Sokol, ulice vedle nás se jmenovala Tyršova a druhá Fűgnerova. Sokol v sobě ztělesňoval to, čemu se dnes říká občanská společnost. Něco, co západní demokratický svět považuje za sůl demokracie, přesně v duchu onoho biblického: „Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ Mt ,13. U nás různí zaostalí lidé, jako třeba jistý hradní úředník Jakl,  mají názor hodný blbečků, totiž, že občanská společnost je zárodkem fašismu. Bože můj!
Když padnul komunismus, myslel jsem na to, jak se zvedne Sokol a Skaut. Viděl jsem tatu, jak chodí v důchodovém věku dřít na navrácenou sokolovnu, lozit tam po střeše a opravovat vše, co uměl opravit. Začal pečlivě nacvičovat na slety. I když jezdil do Brna hlídat nám děcka, měl sebou rozkreslené sestavy a odpovědně trénoval. Pak vyšla v okresním listě Slovácko fotografie z župního sletu. Všichni mají ruce vybočené vpravo, jediné v řadě trčí vlevo. Náš tata. Byl jsem povzbudit jeho gardu „Věrni zůstaneme“ při pochodu Brnem. Sokolský humor je typický humor první republiky: „Nazdar, bratře, v prvním patře,“ zavolal tata na jakéhosi brněnského bracha vyvaleného na balkóně s lahvovým pivem a cigaretou. Stařičké sestry nadšeně začaly mávat a opakovat heslo. Brach pokynul rukou s pivem. Přesto se mi zdá, že se sokolování tak neujalo, jako skautování, které v sobě nese více dobrodružství. Cvičí se ve fit centrech, kina jsou v obrovských multiplexech, lyžujeme v Alpách, do divadel chodíme či jezdíme. Všechno  nějak konzumujeme. Ale zdá se mi, že to podstatné, v čem je role sokolského hnutí nezastupitelná, je možná v té sféře propojení těla a ducha, v morálce, obětavosti, nasazení, ve skutečném vlastenectví místo vlastenčení. V osobním ručení za kousek světa kolem sebe, který lze svým osobním příkladem, když ne přímo ovlivnit, tak mu aspoň nastavit zrcadlo. Úplně nejvíc bych Sokolu přál, aby našel platformu pro přilákání dětí a mladých lidí. Jak, to nevím. Ale vím, že více „sokolíků“ bude tato země potřebovat jako sůl.

BŘETISLAV RYCHLÍK
herec a režisér