Patřím ke generaci, která se v mládí se Sokolem reálně nesetkala, protože byl za komunistického režimu zakázán. Přesto mě rodiče přihlásili do cvičení navíc ke školnímu tělocviku a říkali jsme tomu doma, že chodím „do Sokola“. Oba mí rodiče byli, mohu-li to takto zjednodušeně shrnout, masarykovští humanisté a snažili se vyrovnat se ctí s dobovými poměry, napřed za II. světové války, kdy se vzali a pak za komunistické diktatury se přidržovali ideálů první republiky. Sokol byl pro ně významným symbolem odporu proti diktaturám. Vedle Sokola ještě připomínali skauting a naštěstí jsme měli řadu let mého pobytu na základní škole pionýrského vedoucího, který pod povinným záhlavím pionýrské organizace ČSM praktikoval právě skautské zvyky a tradice. 

Na Sokolu mi bylo sympatické, že usiluje o komplexní rozvoj, o tělesnou zdatnost i vzdělání ducha a duševní rozvoj. Tím se vrací k antickému ideálu kalogathie, dobra a krásy, mohli bychom říci zdraví celé lidské bytosti. Sama představa krásného, silného, šikovného a inteligentního člověka by mohla být nebezpečná a mohla by vést k elitářství. Sokol ji však spojuje s humanismem.

Vždy pro mne bylo otázkou sokolské vlastenectví. Zakladatelé měli snad na mysli výchovu zdatných lidí, kteří by se odvážně chopili národní myšlenky a dokázali vést boj proti útlaku národa. Přiznám, že dnes už nepokládám ideu národního státu za nosnou. Jsem příznivec evropanství a širšího sdílení hodnot.  Sokol se však při své vlastenecké aktivitě dokázal osvobodit od toho, co kritizoval T. G. Masaryk a další osobnosti jako „fangličkářství“. Snad se podařilo překonat národovectví, které by se obracelo proti jiným národům, např. proti Němcům. Dnes může vlastenectví znamenat odpor proti bezohledné kulturní globalizaci. Lze hájit vlastní národní zvyky a tradice, ale též kulturu jiných národů a nepřipustit bezbarvou směs všeho se vším.
Přeji Sokolu, aby stál důstojně vedle podobných organizací a měl sílu k realizaci všeho dobrého ze své tradice.

IVAN ODILO ŠTAMPACH
religionista, teolog a filozof