Přešlo 67 let – doba dost dlouhá na to, aby potvrdila pravost některých vzpomínek – a tahle, silná, neotřelá a hluboko pod kůží je jedna z nich – snad nejryzejší.
Psal se rok 1945. Konec války – snad poslední. Květen byl zářivý – z průčelí sokolovny v Podolí zedníci strhávali prokleté znaky SS a obnovovali ten důmyslný znak Sokola. Ta sokolovna byla pak, po nějaký čas, celý můj život. Byl jsem tenkrát dítě – matka mě zapsala jako žáčka: zpívali jsme při pochodování kolem tělocvičny sokolské písně a prozpěvuji si dodnes o sokolících, co stáli v pevných hustých řadách a úryvky z ,,Lví silou, vzletem sokolím” (kde se mně, chlapci, nejvíc zamlouvalo „čepelem v tu závratnou hruď) – myšlenka Tyrše a Fügnera ožila v plné síle – a plála a zářila tři roky.
V nešťastném roce 1948 začalo pronásledování sokolů a umlčování jakýchkoli projevů vlastenectví – a jestli se něco komunistům podařilo, tak to bylo ubití hrdosti národa. Stačilo jim na to 40 let.

A tak nános špíny, udavačství a hlupáctví otupěl mnohé – jen pár nás jedinců se dál oslovovalo „bratře“ a zdravilo se krásným „Nazdar“. A čas šel a šel – a co nerozkotal bolševismus, dokončuje teď nesmyslný konzum. To krásné a závazné „Paže tuž – vlastni služ“ zní dnes, obdobně jako vznešené zásady křesťanství, uprostřed té rvačky o korytu opravdu dost nezvykle!
Víte – já si nemyslím, že bych mohl předělat většinu mých spoluobčanů! Mohu dělat jen jedno: s několika věrnými sokolovat dál. A to taky děláme.
A často oblékám červenou košili – a na osamělém cvičišti se stále ještě staré dámy a dědci, oslovujeme „sestro“ a „bratře“.

Sokolské zásady se mi dnes, v současné společnosti české, jeví jako osamělý démant uprostřed strusky, bahna a poživačnosti konzumu – ale o to nezáří méně.
Je to drahokam možná osamocený – ale o to ryzejší.

Nazdar!

JAN SAUDEK
fotograf