Sokolu ke 150. výročí

Obě moje babičky byly nepatetické a celý život tvrdě pracující ženské s více dětmi, ani jedna nebyla věřící a obě měly velmi rezervovaný vztah ke státu, v němž žily celý svůj život a který prošel nacistickou a komunistickou totalitou, jejíhož konce se jedna z nich nedožila vůbec, zatímco druhá už byla v roce 1989 velmi stařičká a brzy nato zemřela.
Obě bez rozdílu byly však po celý svůj život a přes všechny historické kotrmelce této země velmi hrdými sokolkami vzpomínajícími s opravdovou vlasteneckou pýchou na sokolské slety a cvičení. Babička z Východních Čech měla až do své smrti uschovány všechny památky na tyto události: pohledy, pozvánky a objemné knihy vydávané za první republiky ke sletům a dalším sokolským akcím. Zvláště ony sletové publikace byly jistě velmi drahé: velké, na skvělém papíře a s mnoha fotografiemi, vázané v pevné vazbě a s dobrou úpravou. I když babička pocházela z nebohaté rodiny a měla hodně sourozenců, tyto knihy jí rodiče či ona sama koupili a s úctou i láskou je opatrovali. Druhá babička, ta brněnská, si pak desetiletí schovávala sokolský sletový šátek a o Sokolu mluvila s velkou úctou i respektem.
V očích vnučky, která se narodila koncem temných padesátých let 20. století, se proto Sokol stal jakousi zvláštní odnoží Skautu, do kterého v jediné době politického uvolnění za svého mládí vstoupila, jako do něj s neobyčejnou hrdostí vstupovali na konci 60. let tehdejší děti opravdových vlastenců. Sokol byl zkrátka jasným pilířem, který musel být slizké komunistické diktatuře velkým trnem v oku. Stejně jako skaut. Obě tyto organizace zachránily ve mně - jako děcku z lůna ohavného režimu - pocity vlastenectví a sounáležitosti s touto zemí.

JANA SOUKUPOVÁ
disidentka a novinářka