Když jsme se ihned po válce přestěhovali s rodinou zpět do Prahy plné nových pomníčků, kolem kterých ještě ani neuvadly květiny, zjistil jsem brzy, že mnozí moji noví spolužáci chodí každé pondělí a čtvrtek večer do tělocvičny někdejšího gymnázia v Dušní. Na moji otázku co tam dělají, odpověděli „chodíme do Sokola, můžeš taky!“. A tak, pln zvědavosti, jsem se tam příště vypravil s nimi. Cvičení vedl sporý, menší muž, který mně připadal neuvěřitelně starý – dnes myslím, že byl tak šedesátník. Ale dojem stáří okamžitě zmizel, když začal předcvičovat na nejrůznějším nářadí. Trpělivě nás učil základní cviky na bradlech, kruzích, hrazdě, koni, a když jsme se snažili, předvedl nám na závěr pár ukázek vyšší kategorie, včetně veletoče na hrazdě a silové sestavy na kruzích. O jeho čerstvé jizvě na rameni se mezi kluky šeptalo, že pochází z květnových barikád. Ta naše sokolská partička ze Starého města, utužená společným úsilím zvládat obtíže a překonávat lenost a pohodlí, patří k mým krásným vzpomínkám z dětství. Škoda, že poválečnému znovuzrození Sokola byl souzen tak kratičký čas!

Ideologií, které dokázaly nalákat lidi falešnou vějičkou nadřazenosti třídní, rasové, náboženské apod. měl náš svět ve své historii až až. Napáchaly mnoho zla a růžky kolem nás vystrkují znovu a znovu.

Oč cennější je Idea, která dokázala a dodnes umí spojovat lidi myšlenkou vzájemné sounáležitosti, vychovávat lidi k poznávání a překonávání sebe sama a tím i k úctě k bližním!

JIŘÍ TICHOTA
muzikolog, vedoucí Spirituál kvintetu